Jak se postupně od narození, přes dospělost, až po stáří mění člověk fyzicky, vyvíjí se spolu s ním i jeho názory. I přesto mám však na otázku: "Čím bych si přála jednou být?", už od mala stále stejnou odpověď. Tak jako všechny děti mám už od doby, kdy jsem si hrávala v mateřské škole své vysněné povolání, jen s tím rozdílem, že jsem nepatřila mezi skupinu těch, jejichž snem bylo stát se princeznou, kosmonautem či popelářem. Zkrátka a dobře povolání novinářky respektive zálibu ve psaní mi nejspíše už nadělily sudičky do kolébky.
Dále pak mám v záloze ještě několik dalších alternativ jako například odpískat finále Ligy mistrů, stát se letuškou, pořídit si starou kamennou vilu na Sicílii, vést pochod proti opilým za volantem nebo vyřadit z prodeje nenáviděný balený chléb. Toť vše o mých snech. Děkuji za pozornost.
Marie | 17. ledna 2009 v 21:20 | 
Zde hledá
Každým svým článkem dokazuješ, jak jsi výjimečná. Každé slovo tě prozradí, tebe a tvou inteligebci, a já se k tvým příspěvkům musím stále zas a znovu vracet. Jsou moudré a skvěle napsané. Když vytrváš a o novinařině si nenecháš jen snít, jednoho dne budou lidé noviny kupovat a číst kvůli tobě. Budu si tvé jméno pamatovat. Doufám, že se můžeme těšit na další tvé komentáře, čteme si je s bráchou a i ségra říká, že v tobě něco je. A můžu na tobě oči nechat. Usměvavá, líbezná a vlídná. Jsi prostě sen. Nezdáš se mi?